KŘIVDY

Včera se mi dostaly do ruky víc než 10 let staré fotky s naší bývalou kapelou. Užili jsme si hodně legrace a zážitků, ale nerozešli jsme se v dobrém.

To mi připomíná, že je to tedy 10 let, co jsem se cítila ukřivděně, 10 let duševní tíhy...

Když jsme řešili vážnou nemoc, terapeuti a léčitelé nám doporučovali odpustit všem, kteří nám ublížili. Odpustila jsem tehdy mnoha lidem, ale zrovna na tohle jsem si nevzpomněla. Říkám si ale, jestli je nutné prodělat vážnou nemoc, aby člověk dokázal odpustit? Stojí ty hádky a křivdy, co si neseme každý uvnitř, za to? Musí nám takové věci říkat terapeuti?

Samozřejmě, některé křivdy bolí a jsou - chtělo by se říct - oprávněné, ale co když se na ně podíváme z jiného úhlu?

Před 10 lety jsem byla "odejita" z kapely naším kapelníkem Petrem a měla jsem mu to za zlé. Přerušila jsem veškeré kontakty, až najednou, před pár týdny, mi facebook, jako už v minulosti, nabídl "Přidat přítele" Petra? Fotku kapelníka jsem viděla už po sté, ale tentokrát jsem si říkala, proč jsem vlastně na něj byla tak nazlobená...

No jo, někdo mi šlápnul na ego. Ale dělala jsem tehdy pro kapelu maximum?
Cvičila jsem tak poctivě na saxofón, jak jsem měla?
Znala všechny slova písniček, jak jsme si řekli?
A nebo jsem na to trochu kašlala a věnovala se víc škole nebo randění?

A z pohledu kapelníka:
Byli jsme ještě děti. Vedl tehdy poprvé v životě kapelu, neustále vymýšlel jedno představení za druhým. Kdyby se stejná situace opakovala, zachoval by se stejně?
Asi by mě nejdřív varoval a já se taky zachovala jinak...
Kdyby kdyby kdyby...

A tak jsem před pár týdny vzala telefon a napsala:

"Ahoj Petre, pred chvili mi te tu nabidnul Fb. Tak si rikam, ze uz jsou stary krivdy stejne zapomenuty, ne? Mej se a at jde konzertovani!"

Strhla se optimistická lavina, při níž jsme si vyříkali, jak to tenkrát kdo myslel a oba se omluvili.
Opět mě překvapilo, jaká to byla úleva! Nejen, že mě opustil pocit křivdy, ale zároveň jsem zpátky získala kamaráda, se kterým jsme zažili skvělé časy.

Ale musí nám tohle radit psychologové? Léčitelé? Nedokážeme se usmířit prostě jen tak? A tolik let?

Ať už na psychosomatiku věříte nebo ne, myslím, že za zamyšlení a zkoušku to stojí. Co myslíte? Venku je teplo, sluníčko, hrozba z koronavirového onemocnění je (zdá se) na ústupu, tak v sobě pojďme najít trochu toho odpuštění. 🙂

Jak jste na tom Vy? Jste se všemi za dobře? Vzpomenete si, kdy jste odpustili jen tak?

P.S.: Peťo díky!!!