MOHLO BY SE HODIT

I když nechceme, MOHLO BY SE HODIT

Dřív nebo později, bohužel, budeme asi každý utěšovat kamarádku, přítele, kolegyni, kterému se stalo něco zlého. Ale VÍTE, CO ŘÍCT? Víte, jak se zachovat?

Né, to nemůže být ani pravda.

Já snad ani nechci slyšet, co se stalo...

No, to mi neříkej?!

Já to ani nechci vědět...

To je strašný. Jak to můžeš vydržet?

Když se o vážné nemoci, úmrtí, ztrátě domova, čemkoliv zlém dovíme, VĚTŠINOU JSME OPAŘENÍ, mlčíme, někdy nepoužijeme úplně ta správná slova nebo NEVÍME, JAK REAGOVAT...

Od kamarádky Iveta Bajerová Ivetky jsem dostala tip na knihu: "Když se zlé věci stávají dobrým lidem".

I když jsme s odchodem dcerky smíření a nebereme naši zkušenost jako zlou, byly to pro mě cenné řádky. Ani my kdysi nevěděli, jak se zachovat, když kamarádovi zemřel syn...

Knihu napsal rabín, který sám tragicky přišel o syna a až kontroverzně se zamýšlí nad klasickými otázkami jako např. jestli Bůh je, jestli je všemocný a spravedlivý, proč dopouští války, trestá hodné lidi, způsobuje bolest dětem atd.

Nicméně, kdybych měla vypíchnout jen PÁR BODŮ pro ty, kteří teď hned hledají slova útěchy: 

• ČLOVĚK, který prožívá bolest, SE často CÍTÍ ZRANITELNÝ a IZOLOVANÝ událostí, která se mu stala. Největší útěchou tak může být i jen náš ZÁJEM, tichá ÚČAST (např. na pohřbu), OBJETÍ nebo VYSLECHNUTÍ, i když se nám to velice těžko poslouchá...

(Naprosto s autorem souhlasím - Nechtěli jsme tehdy naše blízké obtěžovat, proto jsme s nimi téma neotvírali. Přátelé nás naopak nechtěli zraňovat, proto se raději neptali a po pár týdnech vznikla nevědomky taková podivná bublina, jejíž stěny bylo těžké prolomit. Jak vděčná jsem pak byla kamarádce, která se citlivě zeptala...)

• Smutný a zraněný člověk také často prožívá ZLOST, HNĚV nebo ZÁVIST a záleží, vůči komu je napřímí. Je důležité si je připustit, říká rabín, patří k lidským vlastnostem, ale pokud je to jen trochu možné, měli bychom se zlobit NA SITUACI, která se stala, né hledat viníka (ten často není, věc se stala omylem, nechtěně).
• A na závěr: NENÍ NUTNÉ hledat a PTÁT SE, PROČ se nám věc stala, ale JAK SE S NÍ VYROVNAT, jak žít dál, pro co? Souhlasím, že je důležité prožít bolest, vyplakat se, rozloučit, ale pak začít hledat cestu, jak životem pokračovat dál...

Body, které jsem nakousla jsou v knížce hluboce rozpracované (mj. jak mluvit s dítětem a mnohé jiné), tak kdo máte chuť, moc doporučuji a nám všem přeji, ať se zlého v našem okolí děje co nejméně a pokud se o něm dovíme, ať umíme naše blízké utěšit a pomoc.

Opatrujte se, kamarádi.