Přijmi to tak, jak to je!?

Níž přikládám zajímavou myšlenku Jaroslava Duška, kterou mi připomenula knížka Duha mého života.

Zkuste na čas nechat věci, ať se stanou. Nemluvte Vesmíru do jeho práce a odolejte pokušení o něco se snažit a vyvíjet tlak. Vyberte si oblast života, kde se Vám "nedaří" a zkuste k ní přistoupit jinak. Přijměte to, co je, tak, jak to je.

Žádný spěch, žádná netrpělivost, žádná síla a žádný boj. Prostě to udělejte jinak, než jste zvyklí. Jen pozorujte, klidně dýchejte a nesnažte se vyvíjet přehnanou aktivitu. Nechte se unášet proudem jako plachetnice na vlnách.

Nemáte co ztratit - pokud jste vystříleli všechny náboje a stejně se nic nezměnilo, akorát to držíte křečovitě "pod krkem".(...) Pusťte ruce z volantu a nechte to svému osudu.Nebojte se - vše se srovná podle toho nejlepšího scénáře, který ani nemusíte znát.(...) Vnější sílu nahraďte vnitřní silou, která je mnohokrát větší. Tak začne pozvolná transformace Vašeho života...

Tak hezky se řádky čtou, ale ne vždy s nimi člověk může souhlasit. Je jiné, když se usilovně snažíme o novou pozici v práci, věci se nedaří a nás to trápí. Nebo když se děti den za dnem učí hře na kytaru a místo radosti vznikají jen stres a neklid z nenaplněného očekávání. A nebo, když léčíme milovaného člověka a jeho stav se nelepší...

To si pak těžko říkáte: "Nemluv Vesmíru do jeho práce. Přijmi, jak to je."

Ne, vy nechcete složit zbraně. Nechcete se nechat unášet proudem jako plachetnice. Na to nemáte ani pomyšlení. Chcete bojovat až do posledního dechu...

Na této myšlence je pro mě cenné, že je dobré si uvědomit moment, kdy jsme udělali opravdu všechno, co je v našich silách - ať už jde o práci, hru na nástroj nebo léčení blízkého. A pokud ano a věc se stále nedaří, je třeba na ni jít jinak.

A když se stav ani tehdy nelepší, má (myslím) velký význam umět sklonit hlavu a s pokorou se nechat unášet osudem, vyšším principem, Vesmírem, jak říká pan Dušek a věřit, že se všechno děje, jak nejlíp může, i když nám to třeba v daný okamžik nevyhovuje nebo nás to bolí.

Možná odpověď na otázku "PROČ" pochopíme až mnohem mnohem později, zda-li vůbec.

A tak vzpomínám na jedno nedávné odpoledne, kdy jsem seděla v křesle jako hromádka neštěstí, nazlobená, že věci nejdou tak rychle, jak bych si přála a najednou mi oči padly na kalendář od Míši Maškové Art se slovy:

Slyšel jsem tvou prosbu a tvé přání.

Teď věř mému načasování. - Vesmír